Co bylo to bylo







donesu tobě
srdce v kapse
dám ti ho jen tak
bez řečí
zastrčíš srdce
pak ve tvé tašce
tluče a bouchá, láteří


plyšový králíček
hlídá tvé kroky
kudy ty chodíš
copak vím
růžový plyšáček
jaký je měkký
byl na mé kůži
co teď s tím


Bílý je Petřín
a ne sněhem
bílý je stromů okvětím
bílo je všude kolem tebe
tak se i já obílím

Koupím si v tašce sněhuláka
že roztaje, mi nevadí
kapičky vody nebo vločky
bude to sněhulák
kterého nikdo nevidí






Návrat





Návrat

Hladinka v tvé sklence ubývá
jak noc, po kterou se opíjíš
červené víno přechází na oblohu
upadáš do fantaskního snu

Z vany ti vyrůstají puškvorce
rozlézají se z výlevky
s žabincem zaplňují vodu,
ve které si drhneš kůži
voda je plná zeleného slizu

Jsi v koupelně s trojicí van
Plné zahnívající vody
Není kde se opláchnout
Kůže ti smrdí po bahně
A dveřmi vcházejí cizí lidé

Necítíš stud, konverzuješ s nimi
Přitom se utíráš do ručníku
v bavlně zanecháváš zelené šmouhy
Vyjdeš nahý, rovnou k velikánskému nóbl prostřenému stolu
Jen jídlo nikde

Lomcuješ skříní, kterou neznáš
Urval jsi klíč a padáš dolů
Na koberec, plný hraček
Jsi ve svém prvním pokojíčku
Dětským hlasem říkáš: "Mami, já přišel domů"




Po letech







Po letech


Viděla jsem tě
Po takové době
Vzal jsi mě za ruku
Políbil
Pálí mě rty

Viděla jsem tě
Šel jsi proti mně
Ztráceli jsme se v davu
Vzal jsi mě za ruku
A já se probudila
























Slovíčkaření















Slovíčkaření

Slova jsou tyče s háky
lidé se jimi přitahují a odstrkují
My, ty, já a oni taky.

Slova jsou řečníkovo laso
A ty chycen klušeš v postroji
Přitrouble dmeš se, že jsi na koni

Slova jsou nůž, či vlastně dýka
ostrá je z obou stran
řízneš
a jsi osvobozen
nebo sám
pořezán


















Psaní













Psaní

Poštovní holub trpí amnézií
Narazil na zeď, když ti nesl psaní?

Poštovní doručovatelka, krčí rameny
Ne, neví nic, že by pošta měla i své holuby

Někdo si udělal špatnou legraci
Proč psal si o odpověď, když sám ji nevrací?

Poštovní holub, třeba jednou vzpomene si.
Myšlenka na tebe - psaní bez adresy.

















Optimistická










Optimistická

Zoufalství igelitových pytlíků
a buřtů na tácku
zoufalství porcelánu se zažranou špínou
a otlučeného hrnečku
Zoufalství ze sebe a lítost nad sebou
Nemusíš zvát si pro plačku
mám pro tě radu
kup si houpačku
Z houpačky svět
je proměnlivý
Nic nemá pevné obrysy
Z houpačky svět
je bezstarostný
Na jejím laně
se málokdo oběsí









Temně modrá







Temně modrá


Noc je odrazový můstek
Obloha letiště vzducholodí
Večer prý hloupější rána
Jak věřit,
že chytrost
se rodí
s rozedněním






























Zmýlená








Zmýlená


Kdyby se Einstein a ostatní fyzici zmýlili
a čas byl trojjediný
bylo, bude a je teď

na světle z lucerny
prolítnout kolem Slunce
propojit jsoucna v jednom čase

jak tok fotonů vrátit se
na lesní cestu k zřícenému hradu
potkat svou mámu

říci všem, co se nestihlo
sednout si s tebou za stůl
povečeřet, umýt pak společně nádobí…

Ne, nevěřím cestám v čase
A nevěřím v anděly
A bůh je v každém z nás,

ale přeci jen,
kdyby se Einstein mýlil
a šel vrátit čas…








Noční





Noční   
                           
Chodím nocí Prahou
a čekám na zázrak
Potkat magistra Kellyho...

Hledám ho ve tmě
U mých nohou pes a stín
V křoví milenecký pár
Na chodníku opiový spáč
Z hospody vyřvává opilec
A na schodech kostela bezdomovec píše básně.
            
Míjím opilce,
milence,
poběhlice,
 bezdomovce,
zfetěnce…
         a zázrak nikde

Sbohem magistře Kelly,
tebe už nepotkám.      

Dnes v noci










Dnes v noci

Je chybou jít do hospody a nemít tam jediného kamaráda

Mezi pivními tácky na pobryndaném stole
Nad ošoupanou podlahou politou pivem
Jsem se stala neviditelnou                  

Vtíravě ječící hlasy hospodských hostů prolétají  mozkem

Povídám si tam se svojí samotou
Sedím a pomalu průhledním





Bezčasí









Bezčasí

Jsem běžec
Dobíhám na nádraží,
Nikde nikdo.
Čekárna prázdná,
Nástupiště pusté,
Na koleji žádný vlak

Mé zápěstí netíží časomíra,
Ráfky nádražních hodin stojí.
Kolik je hodin?
Jsem tu brzo,
Vlak teprve přijede?
Lidé přijdou?

Nebo jsem zmeškala?
Vlak už dávno odjel!
Lidé odcestovali?
Nevím,
neznám čas,

Jsem na prázdném nádraží
příliš brzo?
Anebo už je moc pozdě?
Nevím!
Nikde nikdo, kdo by mi řekl,
kolik je vlastně hodin.

Koleje mlčí.
Rozhlížím se.
Jsem běžec,
Odcházím.
Utíkám dál!
Někde přeci musí být hodiny!
Někde se musím dozvědět.
Kolik je hodin?

Někdo mi musí říci,
Jestli vlak teprve přijede!
Nebo už dávno odjel?
Běžím.
Nikde nikdo,
Žádný člověk, žádné hodiny.
Jak se jen dozvím,
jestli mi přijede vlak?

Proč se mi čas zapírá?
Běžím dál.
Nikde nikdo,
Ani žádná určitá doba.
Nic – prázdno, BEZČASÍ!
Běžím.
Někde přeci musí existovat čas!













Kroužení

Mrtvá labuť
Nikde krev
Jen peří
Na asfaltu

Na vlnách stříbro
Otevřu oči
Stříbro se rozlévá
Vpíjím obrazy

Zavírám oči
Kolem mě
Labuť krouží
Ve tmě

Podzimní










Podzimní dostaveníčka


Podzimní smrti
Suchý déšť
A mrtvé lásky
Z dob rašení
Smutky
Marné hledání rozptýlení
Smutky
A chápající
nikde není













Vzduchový proud odnáší barevné umrlce
Zahradníci nadávají
Připravují rychlé kremace
Podzimní ohně
Cítíme z oblečení
I ve vlasech






























vyvolávač nadějí

je podzim
do města krajky míříš
najít zde inspiraci pro zimu
budeš paličkovat vločky
tak se aspoň tváříš
za tebou zůstalo
tolik nevyřčeného
ty najednou mlčíš

až spadne poslední list
vrátíš se
rozhodíš sněhové krystalky
mě do slov obalíš
Bude v nich odpověď?
možná ani ty netušíš
jen kolem projíždíš
pouhý vyvolávač nadějí



Tíha smutku





Tíha smutku


Každý den nosím olověné boty
Unaven k smrti
A smutek skučí
S meluzínou v digestoři

Mám olověné boty
Ruce z gumy
Na hlavě čapku
Co dali bláznovi
V temných uličkách
Hledám sníh
K zakončení všeho



Ples




procházím ulicí
ve starém městě
a jenom zírám
v očích mám děs
kolem mě proudí
maškarní ples

milenci z Verony
kráčejí na chůdách
a vedle na šibenici visí Mydlář kat
hlavu si můžu vykroutit
když kolem živou smrtku vidím jít

ne, nehrozí, jen se dívá
nabídne mi pohár
najednou kolem se stmívá
ona prázdnem na mě zírá
neboj se jasných věcí, tiše říká
pod jinou maskou tvá se skrývá

ráno se probudím
koukám ven
podzim už ťuká do oken
v místnosti chlad
divný sen






Věčně letící Ikaros








Chvilinka letu –
a za ní spravedlivá daň –
okamžik bolesti.

Kusy masa se rozstříknou po asfaltu,
Houkání sirén,
Zasychající krev.
Na jeho obličeji je úsměv!

Daidalos marně lomí rukama nad synem.
On přeci letěl!
Letěl, bez papírových křídel,
Vlastníma rukama rozrazil vzduch.

Nic není bez ceny.
A on dluhy nedělá
Peněženka je prázdná.
Nakládají jeho tělo do igelitového pytle.

Tisíce čumilů civělo na jeho let,
Proč tomu říkají pád?
On neskočil, aby padnul.
On letěl – poprvé v životě volný

Otec Daidalos doma smyl krev z rukou.
Oblečení hodil do špinavého prádla.
Otevřel pivo a sedl si k televizi.
Zde se zájmem sleduje, jak Ikaros letí.

Desítky kamer zachytily každý detail.
Každý se může podívat!
Každý to může sledovat!
A samozřejmě v barvě.

Milióny lidí téměř nedýchají.
Chlapec přelezl zábradlí.
Zamával do kamer
Roztáhl paže –
- ta chvíle letu!

Cena? – maso, kosti, krev, mozek

Ale na miliónech obrazovek
chlapec znovu mává do kamer –
a skáče
a znovu, a znovu, a…
diváci odchází ohřát si večeři.

Zbytky Ikara právě pálí v krematoriu
Maso, kosti, krev
Mozek… mozek se roztříštil o chodník.
Přihodili ho do pece v papírovém pytlíku ze supermarketu.

Otec Daidalos se ještě jednou podíval na televizi
A odešel do hospody.
Na chodníku pod mostem černá krev.
Tisíce lidí si odnáší Ikara na svých podrážkách.

A zítra? Zase?
Ta chvilinka letu –
A za ní spravedlivá daň
Poznání bolesti.
Kusy masa se rozstříknou po asfaltu.


Poznatek






 Prší
 A vinou vzpomínek
Padají slova
O hlavu každé zaburácí
A já  vím
Že jenom ztrácím





Leonardovy vlasy





Nastoupila jsem do podivné tramvaje.
Na sedačce těsně u dveří, sedí stará žena
Kůže ji na tvářích i čele vytvořila hluboké propasti.
Štěrbina místo úst,
Štěrbinky místo očí.
Kůži má pokrytou černými skvrnami.
Jako kdyby někdo na ni nastříkal dehet.
Je cítit zatuchlinou a močí.

Odvracím oči.
Není pěkné dožít se vysokého věku , za cenu ztráty lidství.

Odvrátila jsem oči a vidím, že přede mnou stojí Leonardo da Vinci.
A jím lomcuje žena v šedém kostýmu,
Jak Leonardem třese, padají z ní úřední lejstra.
“Co si myslíte!” Ta žena křičí, vysokým hlasem.
“Jak jste si troufl! Vždyť vaše obrazy jsou jeden jak druhý!
Jsou divný!
Já bych si je nekoupila!”
Leonardo stojí, dívá se skrz ženu.
Vzduch z otevřeného okýnka mu bere vlasy a vousy.
Šedivá žena křičí a Leonardo vlaje tramvají.

Odvracím oči.
Není pěkné zápasit s kupčíky, je to zápas bez ceny.

Odvrátila jsem oči a vedle mne stojí dvě děti.
Mají v rukou maličké meče.
Postupně si vzájemně  rozřezávají maso.
Za tramvají v kolejišti zůstává krvavá stopa.
A děti si nemilosrdně oddělují končetiny.

Odvracím oči.
Není pěkné cokoliv si idealizovat, kdo říká, že děti neznají krutost?

Odvrátila jsem oči a odněkud přiběhl jezevčík
A za ním dvě zahalené postavy.
Jedna ho bere do náruče.
Druhá vytáhla kladivo a hřeby.
Dvě zahalené postavy přibyly jezevčíka za uši,
- na dveře tramvaje.
Dveře se ihned otevírají a dovnitř se derou podivní lidé.

Odvracím oči, je nutné bojovat proti krutosti?

Odvrátila jsem oči a utíkám ven!
Zápach moči, Leonardovy vlasy, useknuté ruce, nářek psa –
zhmotňuje se zoufalost?
Ty dvojice. Ty hrozné dvojice!

Cink… tramvaj odjela.
Stojím na refíži.
A s odjíždějící tramvaje mi mávají Leonardovy vlasy.

Odvracím oči, je smutné vyprovázet mrtvoly.

Odvrátila jsem oči a v dálce už hučí další tramvaj
Mám nastoupit?
Nebo raději skočit?
Tramvaj se blíží.
Ještě se můžu rozmýšlet.
Ještě je reálný přítomný čas.

Odvracím oči, tramvaj se blíží.

Nechci mít zapadlé oči, být zatuchlinou.
Nechci nechat třást svým tělem.
Nechci se nechat řezat do masa.
Nechci nikoho ukřižovat.

Ještě se mohu rozmyslet.
Nastoupit? Zestárnout? Skočit?

Odvrátila jsem oči.



Co by řekli asi.. co cítili asi... prostě asi



Nefertiti na odchodu z paláce…

všem tajným láskám
posílám své sbohem
když miluji
a ty nechceš mě mít rád
co nadělám
když pohledy a úsměv
nepochopíš
či ještě hůř
ty mě odmítáš

tajné lásky nejvíc trápí
a vrací se nám
ve snech nad ránem
zůstanou láskou
nevyšumí
zůstanou láskou
srdce na kámen




Mona Lisa

jsem žena?
možná
co vy víte
možná jsem obraz
obrazu
o ženě v sobě
co muži mají
možná jsem
kousek
důkazu





Vincent van Gogh Paulu Gauguinovi

Loučím se
a pomalu si zvykám
na světě sami jsme
a prosby ničí přátelé
už tedy nenaříkám

nic nechtít
po nikom
a pak je člověk šťastný
když škemráš
nemáš šanci
řekne ti každý

neprosit
neplakat
nemít rád
a hlavně nevěřit
když někdo říká
jsem tvůj kamarád


relativita - povzdech jedné z Einsteinových lásek

vesmíry v bublinkách
jeden
druhý
stopadesátý čtvrtý
nebo jen jeden
ten náš?
kdo ví
a čas?
nic nejde vrátit
ta šance je
jen v povídkách
slova se řekla
je to tak
šálek se rozbil
a horký kafe
střepy nezachytí

já nechci vesmír
jen trochu lásky
chci trošku lásky od tebe
vesmír pak vznikne
mezi námi
tvá láska ve mně
nás dva zažehne



Lori vzpomíná na KHM

ten pán měl tak pěkné řeči
vždyť mluvil o lásce
a měl tak krásné oči
tak něžně díval se

a miloval mě?
to asi těžko
což umí básník milovat
o lásce může jenom psát





Dopsáno - Němcová panu N

Napíšu
odpovíš
chladně
jak jen ty umíš

nikoho nebaví
nevzniklo
nebylo
to nikdo nespraví

napíšu
odpovíš
proč píšu
co ty víš

vymažu adresy
konec je
čehosi






špatný obchod Boženy Němcové

za slova a slova
pár setkání
a pocit štěstí
vzal si srdce
ale jen tak
jako cukrátko z bonboniéry
jako něco všedního
co lze nahradit
jako něco, cos nechtěl
vrať mi ho prosím
ať můžu žít
já vím,
sama jsem ho dala
jenže ty ho nechceš
tak mi ho vrať
ne, nevím jak
ale vrať mi ho
prosím
když nestojíš o to
abych tě milovala
nemůžeš si nechat
mé srdce
teď už bude jen mé
a jiná budu brát
děvky se maj´
dřív jsem měla znát



opuštěný Vrchlický

sám v davu
ty lítostivé pohledy
jediný samotný

všichni odjeli, umřeli
a dav se dívá
to je podivín

sám tady chodí
dýchá
pryč od něj pryč

má stigma
je sám
jak s tím žít

za trochu lásky
chtěl
daleko jít