Poznatek

 Prší

 A vinou vzpomínek

Padají slova

O hlavu každé zaburácí

A já  vím

Že jenom ztrácím

Leonardovy vlasy

Nastoupila jsem do podivné tramvaje.

Na sedačce těsně u dveří, sedí stará žena

Kůže ji na tvářích i čele vytvořila hluboké propasti.

Štěrbina místo úst,

Štěrbinky místo očí.

Kůži má pokrytou černými skvrnami.

Jako kdyby někdo na ni nastříkal dehet.

Je cítit zatuchlinou a močí.

Odvracím oči.

Není pěkné dožít se vysokého věku , za cenu ztráty lidství.

Odvrátila jsem oči a vidím, že přede mnou stojí Leonardo da Vinci.

A jím lomcuje žena v šedém kostýmu,

Jak Leonardem třese, padají z ní úřední lejstra.

“Co si myslíte!” Ta žena křičí, vysokým hlasem.

“Jak jste si troufl! Vždyť vaše obrazy jsou jeden jak druhý!

Jsou divný!

Já bych si je nekoupila!”

Leonardo stojí, dívá se skrz ženu.

Vzduch z otevřeného okýnka mu bere vlasy a vousy.

Šedivá žena křičí a Leonardo vlaje tramvají.

Odvracím oči.

Není pěkné zápasit s kupčíky, je to zápas bez ceny.

Odvrátila jsem oči a vedle mne stojí dvě děti.

Mají v rukou maličké meče.

Postupně si vzájemně  rozřezávají maso.

Za tramvají v kolejišti zůstává krvavá stopa.

A děti si nemilosrdně oddělují končetiny.

Odvracím oči.

Není pěkné cokoliv si idealizovat, kdo říká, že děti neznají krutost?

Odvrátila jsem oči a odněkud přiběhl jezevčík

A za ním dvě zahalené postavy.

Jedna ho bere do náruče.

Druhá vytáhla kladivo a hřeby.

Dvě zahalené postavy přibyly jezevčíka za uši,

- na dveře tramvaje.

Dveře se ihned otevírají a dovnitř se derou podivní lidé.

Odvracím oči, je nutné bojovat proti krutosti?

Odvrátila jsem oči a utíkám ven!

Zápach moči, Leonardovy vlasy, useknuté ruce, nářek psa –

zhmotňuje se zoufalost?

Ty dvojice. Ty hrozné dvojice!

Cink… tramvaj odjela.

Stojím na refíži.

A s odjíždějící tramvaje mi mávají Leonardovy vlasy.

Odvracím oči, je smutné vyprovázet mrtvoly.

Odvrátila jsem oči a v dálce už hučí další tramvaj

Mám nastoupit?

Nebo raději skočit?

Tramvaj se blíží.

Ještě se můžu rozmýšlet.

Ještě je reálný přítomný čas.

Odvracím oči, tramvaj se blíží.

Nechci mít zapadlé oči, být zatuchlinou.

Nechci nechat třást svým tělem.

Nechci se nechat řezat do masa.

Nechci nikoho ukřižovat.

Ještě se mohu rozmyslet.

Nastoupit? Zestárnout? Skočit?

Odvrátila jsem oči.

Co by řekli asi.. co cítili asi... prostě asi

Nefertiti na odchodu z paláce…

všem tajným láskám

posílám své sbohem

když miluji

a ty nechceš mě mít rád

co nadělám

když pohledy a úsměv

nepochopíš

či ještě hůř

ty mě odmítáš

tajné lásky nejvíc trápí

a vrací se nám

ve snech nad ránem

zůstanou láskou

nevyšumí

zůstanou láskou

srdce na kámen

Mona Lisa

jsem žena?

možná

co vy víte

možná jsem obraz

obrazu

o ženě v sobě

co muži mají

možná jsem

kousek

důkazu

Vincent van Gogh Paulu Gauguinovi

Loučím se

a pomalu si zvykám

na světě sami jsme

a prosby ničí přátelé

už tedy nenaříkám

nic nechtít

po nikom

a pak je člověk šťastný

když škemráš

nemáš šanci

řekne ti každý

neprosit

neplakat

nemít rád

a hlavně nevěřit

když někdo říká

jsem tvůj kamarád

relativita - povzdech jedné z Einsteinových lásek

vesmíry v bublinkách

jeden

druhý

stopadesátý čtvrtý

nebo jen jeden

ten náš?

kdo ví

a čas?

nic nejde vrátit

ta šance je

jen v povídkách

slova se řekla

je to tak

šálek se rozbil

a horký kafe

střepy nezachytí

já nechci vesmír

jen trochu lásky

chci trošku lásky od tebe

vesmír pak vznikne

mezi námi

tvá láska ve mně

nás dva zažehne

Lori vzpomíná na KHM

ten pán měl tak pěkné řeči

vždyť mluvil o lásce

a měl tak krásné oči

tak něžně díval se

a miloval mě?

to asi těžko

což umí básník milovat

o lásce může jenom psát

Dopsáno - Němcová panu N

Napíšu

odpovíš

chladně

jak jen ty umíš

nikoho nebaví

nevzniklo

nebylo

to nikdo nespraví

napíšu

odpovíš

proč píšu

co ty víš

vymažu adresy

konec je

čehosi

špatný obchod Boženy Němcové

za slova a slova

pár setkání

a pocit štěstí

vzal si srdce

ale jen tak

jako cukrátko z bonboniéry

jako něco všedního

co lze nahradit

jako něco, cos nechtěl

vrať mi ho prosím

ať můžu žít

já vím,

sama jsem ho dala

jenže ty ho nechceš

tak mi ho vrať

ne, nevím jak

ale vrať mi ho

prosím

když nestojíš o to

abych tě milovala

nemůžeš si nechat

mé srdce

…

teď už bude jen mé

a jiná budu brát

děvky se maj´

dřív jsem měla znát

opuštěný Vrchlický

sám v davu

ty lítostivé pohledy

jediný samotný

všichni odjeli, umřeli

a dav se dívá

to je podivín

sám tady chodí

dýchá

pryč od něj pryč

má stigma

je sám

jak s tím žít

za trochu lásky

chtěl

daleko jít

 

Nebudit - spí

na konci kolejí

peřinku položím

polštářek k ní

postýlku podivnou

   takto si vytvořím

na konci kolejí

kde nic není

i čas se zastavil

a já tu spím

neznámá čísla

pořád mi volají

lidi cizí

zvoní mi u dveří

a já na konci kolejí

ležím si v prachoví

až budík zazvoní

snad se vzbudím…

VEŘEJNÉ SOUKROMÍ

 

Má obývací pokoj
V neobyčejném domě
Strop mění se
Každou hodinou
Stěny z trávy
Přezouvat se není nutné
Zorané pole, návštěvy prominou

Chci na matraci spát
Ve vzdušném domu
V kráteru Tycho
A Zem mít nad hlavou

 

Povzbuzení

Přemýšlím o smutku

Prolézá mnou

A nikde úsměv a náruč

Pohlazení se slovy:

Ty to dokážeš...